Marešová Milada (1901–1987)

Marešová Milada (Praha 16. 11. 1901 - Praha 19. 2. 1987)

Milada Marešová  byla česká malířka a ilustrátorka. Jako autorka byla do nedávné doby téměř zapomenuta. Jde ale o výtvarnici, kterou lze v mnoha oblastech považovat za průkopnici. Je také jednou z prvních žen s akademickým titulem u nás. Její díla se vymykala dobové tvorbě českých autorů. Byla inspirována německou novou věcností (die Neue Sachlichkeit), která byla českými umělci meziválečné doby  vesměs odmítána. V její pozdější tvorbě převládal sociálně – kritický aspekt, kdy se věnovala tématu nerovnosti pohlaví, ras a jednotlivých společenských vrstev společnosti. Významnou složkou jejího díla jsou také ilustrace knih a časopisů, tvorba pro děti a pro divadlo.

Milada Marešová se narodila do rodiny profesora Františka Mareše, fyziologa a filozofa. Studovala nejprve na uměleckoprůmyslové škole. Po školských reformách v roce 1918 přešla do malířského ateliéru Vojtěcha Hynaise na Akademii výtvarných umění v Praze. Spolu s ní tu v této době začaly studovat např. Vlasta Vostřebalová, Helena Bochořáková, Charlotte Schrötterová nebo Mary Durasová. Otec Marešové, prof. Mareš neuznával vysokoškolské vzdělání žen. Své dceři studium na AVU umožnil jen kvůli svému názoru na umění. Nepovažoval jej totiž za plnohodnotnou profesi. Marešová však brala studium malby od počátku velmi vážně. Vývoj jejího díla, její úspěch, profesní kariéra a pozdější ekonomická soběstačnost se dost možná staly satisfakcí a vymezení se proti názorům jejího otce. Ještě za studií (počátkem 20. let) Marešová vytvořila rozsáhlý soubor ručně malovaných diapozitivů pohádkových příběhů pro tzv. „domácí biograf“. Jedná se o soubor maleb a koláží na skleněných destičkách a plastových foliích ve čtyřech cyklech: Maestro Chimerini: život a dílo, Ritardando (pohádka o strašném rytíři), Dům smůly (Drama o pěti epochách) a Logr (Kriminelní báseň v obrazech). Promítané tvořily obrazový doprovod k příběhům, které Marešová vyprávěla v rodinném kruhu. Pozoruhodné je především detailní zpracování jednotlivých obrázků, použité materiály a barvy, jejichž pomocí při promítání Marešová dosahovala zajímavých efektů. Domácí biograf lze v jistém smyslu považovat za předchůdce komiksové tvorby, protože se jednotlivé obrázky propojovaly s vyprávěným příběhem a nesloužily jen jako ilustrace jedné konkrétní scény.

Při své studijní cestě po Německu v r. 1922 se Marešová setkala s moderním uměním. Zde je počátek jejího zájmu o nové umělecké směry a inklinace k německému expresionismu a nové věcnosti, uměleckému stylu vycházejícímu z expresionismu, dadaismu a surrealismu. Oslovila ji díla veristických expresionistů (George Grosz, Otto Dix) i dílo Käthe Kollwitz. Marešová hledala možnost výrazu v odkazech realismu. Idealizující a mýtotvorný neoklasicismus, v té době mezi českými umělci tak oblíbený, ji nevyhovoval. Inklinovala spíše k výtvarné zkratce hraničící s karikaturou a její další tvorbě je vlastní jednak sociálně-kritický pohled na svět a jednak hledání magického rozměru všednodenní skutečnosti. V rámci stipendijní stáže pobývala Marešová v r. 1923 v Paříži. Tady navštěvovala přednášky Františka Kupky. Paříž ji okouzlila a probudila v ní touhu po zachycení běžného každodenního života ve městě. Snažila se Paříž zachytit s jejími obyvateli a atmosférou (Pařížské metro, 1923). Také kresby Paříže v jejím deníku jsou dokladem jejího zaujetí tímto velkoměstem a životem Pařížanů – ruch na bulvárech a v metru, klid v parcích a zahradách. Největší dojem na ni udělalo dílo naivisty Henriho Rousseaua. Od r. 1924 se naplno začala věnovat kariéře profesionální výtvarnice. Stejně jako zobrazovala Paříž, snažila se po návratu domů zobrazovat i Prahu. Zachycovala atmosféru velkoměsta, přičemž se zaměřovala nejvíce na zalidněná místa – parky, stanice metra, rušné ulice, kavárny atd. V jejím díle se projevuje zvláštní melancholické vidění světa.

Již v roce 1925 se konala její první výstava v Topičově salónu v Praze, ale velkého uznání se jí dostalo v r. 1930, kdy vystavovala v Aventinské mansardě v Praze svá pozdější díla, kde se zaměřila na sociální aspekt, přičemž se v její tvorbě objevuje smysl pro karikaturu, kritika manýr „vyšší“ společnosti (Dobročinný bazar, 1927), nebo zachycuje život nižších vrstev (Ze sirotčince, 1929). Dalším jejím velkým tématem bylo zachycení života žen v meziválečné Evropě. Na rozdíl od mužů – malířů, kteří brali ženu jako umělecký objekt nebo si ji idealizovali, malovala Marešová skutečné ženy v jejich každodenních a běžných situacích (žebračky, stařeny, těhotné ženy, matky s dcerami). Snažila se spíše o vyprávění jejich příběhů než o kritiku dobových poměrů. Opakované cesty do Paříže byly pro Marešovou bohatým zdrojem inspirace. Vytvořila kresby, které ukazují tehdejší pohled na černochy jako na obchodní artikl (vystupují na různých estrádách a cirkuse). Marešová také nakreslila portréty afrických přistěhovalkyň z francouzských kolonií. Afrika ji oslovila na tolik, že vytvořila cyklus příběhů/masek ovlivněný rituální a magickou stránkou této kultury.

Okolo r. 1931 už Marešová byla uznávanou a vyhledávanou ilustrátorkou. Přestože jí v meziválečném období největší popularitu přinesly hlavně dětské knihy, spolupracovala také s předními českými periodiky, včetně Lidových novin, Pestrého týdne, Prager Presse, Ženských listů a Českého slova. Ilustrovala pohádky, povídky pro dospělé, kreslila karikatury i módní hlídky. Jako ilustrátorka však zanechala nejvýraznější stopu v oblasti knižní ilustrace a bibliofilie. Od druhé poloviny dvacátých let o ni projevovali zájem přední čeští vydavatelé nízkonákladových tisků (František Topič, Václav Žikeš, Arne Laurin, O. F. Babler a Josef Portman). Jednou z jejích nejvýznamnějších prací v této oblasti je její bibliofilské zpracování východní pohádky Slib (1928) s jemnými miniaturami na pergamenu a originální vazbou. Tato kniha byla ve své době nejdražší bibliofilií na českém knižním trhu.

V dalším období se v její tvorbě čím dál více projevuje kritické smýšlení. Zaměřuje se na periferie měst, chudinské čtvrtě a ghetta. V jejím díle je patrný posun od melancholických výjevů každodenního života běžných obyvatel velkoměsta k zachycení života těch nejchudších (dělníků, prostitutek, nezaměstnaných a lidí, žijících na sociálním dně společnosti). Marešové periférie nebyly snem o krásách moderní civilizace či o nedělních promenádách pod slunečníkem v parku. Byl to obraz chudoby a nenaplněné touhy po lepším životě.

Marešová se také zabývala scénografií. Vytvořila scény pro Vinohradské divadlo (Obrácení mistra Rowlingsona aneb Ztracený ráj, 1935). Ve třicátých letech spolupracovala i s dalšími pražskými divadelními scénami. V Komorním divadle se podílela na výtvarné podobě představení Archa Noemova (1936). Podílela se také na realizaci hry Všudybyl Pam (1937) prvního profesionálního divadla pro děti. V roce 1939 spolupracovala s Lidovou scénou na představení Ženichové. Nejzajímavější a nejúspěšnější Marešové divadelní realizací byla výprava pro slavnou hru Liliom Ference Molnára ve Vinohradském divadle (1940).

Po obsazení Československa nacistickým Německem začala Marešová jako ilustrátorka spolupracovat s ilegálním časopisem V boj Vojtěcha Preissiga. V roce 1940 byla zatčena gestapem a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Trest si odpykávala v ženské káznici ve Waldheimu. Tady vytvořila řadu kreseb, v nichž zachytila život ve vězení - monotónní pracovní dril, pravidelné procházky po vězeňském dvoře a psychologicky prokreslené portréty bachařek i spoluvězeňkyň. Své kresby a vzpomínky z káznice ve Waldheimu vydala po 2. světové válce pod názvem Waldheimská idyla. Druhé vydání memoárů Milady Marešové Waldheimská idyla je rozšířeno o řadu dosud nepublikovaných kreseb, včetně těch, jež Marešová pořizovala úlomky tužek na kousky toaletního papíru již během své vazby na Pankráci a v Berlíně, a také o nepublikované tušové kresby z let 1945–1947, jež důkladněji dokreslují události a osoby, o nichž autorka ve svých vzpomínkách píše. Dodatkem k novému vydání je rovněž korespondence Milady Marešové z doby její vazby a věznění.

Po 2. světové válce pracovala především v oboru dětské ilustrace. Malovat znovu začala na počátku 60. let po svém návratu z cesty do Číny. Po válce Marešová vstoupila do KSČ, avšak v roce 1969 z ní vystoupila na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Poslední obrazy namalovala v roce 1983, ke konci života jí bránila v práci Alzheimerova nemoc.

zdroj: wikipedie.cz, creativoas.cz, zenyvumeni.cz (Martina Pachmanová: Milada Marešová a dějiny umění bez žen, časopis Přítomnost 2009 - kráceno)