Kaván František (1866–1941)

Kaván František (Lhota Víchovská 10. 9. 1866 - Libuň 16. 12. 1941)

František Kaván byl významný český malíř-krajinář, básník a překladatel z ruštiny. Studoval na pražské Akademii v krajinářském ateliéru u Julia Mařáka. V r. 1900 získal diplom a zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži za obraz Podmrak, který vytvořil v r. 1894 ve své rodné vsi. Po důsledně realistických začátcích se v letech 1895–1899 přiklání k symbolismu a udržuje kontakt s osobnostmi kolem Moderní revue. Po r. 1900 se vrací k čisté krajinomalbě, kterou zachycuje pomocí impresivně laděného realismu, známé jsou především jeho zimní motivy. Jeho dílo je spjaté s rodným krajem - maloval především Krkonoše, také Českomoravskou vrchovinu a Železné hory.

Mládí
František Kaván vyrůstal v chudé hluboce věřící chalupnické rodině. Měl dva mladší sourozence, Marii a Jana. Do školy chodil v Křížlicích. Přesto, že jeho školní výsedky byly výborné, do gymnázia v Hradci Králové nastoupil až ve 14 letech, protože se jeho otec obával, že sám nezvládne práci na hospodářství a nebude schopen poskytnout mu zaopatření ke studiu. Na přání matky se měl stát knězem. Na gymnáziu se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka. Sám začal tvořit první malby (například civilní Telegrafní tyče nebo zelené variace Les u Víchovské Lhoty a Na Skalce Křížlické). Toulal se po okolí kolem Labe a Orlice, hledal motivy pro své malé formáty na lepence a prkénkách a stále maloval. Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také první básně. Kavánovým snem bylo stát se malířem a tomuto snu se usilovně věnoval. Když se Mařák stal profesorem krajinomalby na pražské Akademii, tento sen se začal naplňovat. Nejdříve však musel Kaván nastoupil na roční vojenskou službu, ale ihned po jejím skončení, v říjnu r. 1889, se přihlásil na Akademii a na základě předložených prací byl přijat bez zkoušky. Rodiče se svého přání mít ze svého syna kněze vzdali zřejmě na základě Mařákova dopisu, v němž poukázal na Kavánův talent a vyjádřil podporu v jeho rozhodnutí stát se malířem.

1. polovina 90. let 19. století - studia v Praze
Pražská Akademie po reorganizaci v r. 1887 prožívala opravdovou renesanci. Akademie se snažila přiblížit úrovni světových akademií, byl posílen profesorský sbor (Julius Mařák, Maxmilián Pirner, Václav Brožík, Vojtěch Hynais) a zejména ateliéry pro krajinomalbu (Mařák) a figurální malbu (Pirner) zaznamenávaly příliv talentů. Oba tito profesoři totiž představovali umělecké i lidské autority a podařilo se jim během několika měsíců navodit atmosféru vnitřního spříznění a tvůrčí rezonance. V celém českém umění se výrazně prosadil realismus, který je spojen například se silným fenoménem sporu o rukopisy, anebo výzdobou rekonstruovaného Národního divadla. V krajinářství se prosadil Antonín Chittussi, o kterém pochvalně píší kritik Karel Boromejský Mádl nebo začínající Karel Matěj Čapek. Do tohoto prostředí nastoupil Kaván až v pololetí akademického roku 1889/1890 materiálně špatně zajištěn. Mezi jeho spolužáky patřili starší Ferdinand Engelmüller, dále Antonín Slavíček, Václav Březina, Jan Minařík, Bohuslav Dvořák, Josef Holub, Jaroslav Panuška, mladičký Otakar Lebeda, nebo básník a malíř František Pečinka. Ve vzpomínkách spolužáků byl Kaván velmi skromný a dobrosrdečný, zároveň hned od počátku „malíř školený přírodou“. Už po prvním roce studia v Mařákově ateliéru Kaván náležel k vůdčím osobnostem studentů a udával laťku ostatním. Jeho studie zvláště ty krkonošské vynikaly nad ostatními. Mařák je nosil s sebou na exkurze k Zákolanům, Okoři, Peruci, později do Lochovic, jichž společně se svými studenty  sám zúčastňoval, aby se pochlubil svým žákem, případně aby zprostředkoval prodej a pomohl tím Kavánovi zlepšit jeho finanční zabezpečení. Z tohoto období pochází malby V měsíční záři – oknem rodné chalupy (1890), Podzim u nás v Krkonoších (1891), toporné studie stromů a dnes neznámý Na vrcholu Kotle v Krkonoších, který se objevil na Jubilejní výstavě v roce 1891.

V roce 1892 se Kaván zaměřuje na barvu a odklání se od náladovosti k realitě. Nejvýznamnější obraz tohoto roku je Ponikelská dola (tematicky navazuje na Chittussiho Údolí Doubravky). Tato díla byla k vidění i k zakoupení na školní výstavě Akademie a Kaván na ní byl jakožto začínající umělec výjimečně dobře ceněn K. M. Čapkem. V témže roce došlo k otřesu tehdejšího pojetí umění poté, co vyšla programová stať F. X. Šaldy nazvaná Syntetism v novém umění, která velmi tvrdě napadla realismus Karla Václava Raise a jiných literátů. Raisovo pojetí bylo ovšem Kavánovi (podobně jako Slavíčkovi) velmi blízké, mimo jiné i tím, že se Rais zabýval regionem Kavánova původu. V tomto roce se konala také retrospektiva A. Chittussiho. Mezi lety 1892–1893 tvoří především obrazy výškového formátu (zde lze vidět předzvěst secese), je u nich kladen důraz na perspektivu (Potok u lesa) a na vzduch (Lávka k Betlému). Je znám jediný obraz ze školních exkurzí Skála u Berounky pod Srbskem, kde je patrné mísení romantických a realistických vlivů. Je vůbec zajímavé, že se Kaván poměrně málo těchto studijních exkurzí zúčastňoval. Ze začátku r. 1893 jsou známé zimní krajina Krajina na sněhu a krajina s táním Jilm 28. března. Nedatovaný obraz Zima na Ďáblickém vrchu, později kvůli své skicovitosti a úderným barvám nazvaný Imprese, z okolí Prahy je také možná z tohoto období. Stipendium udělené Kavánovi Josefem Hlávkou mu umožnilo v létě tvořit na Labské boudě. Otázkou zůstává, proč si nevybral ke studijnímu pobytu spíše Francii, centrum evropské kultury a hlavně zemi jeho oblíbenců Camilla Corota a Charlese Daubignyho, jak to udělala většina ostatních obdarovaných. V okolí Labské boudy (kam mimochodem chodil pěšky z Víchovské Lhoty) studoval tůně na Labi, kleče a rašeliniště, kompozičně je patrný vliv Chittussiho. V druhé části prázdnin potom jel poznávat dílo Chittussiho do jižních Čech, zde si oblíbil rybník Kaňov. Na konci prázdnin se ještě přesunul do Šárovcovy Lhoty, kde vytvořil obraz Po řepách u Lhoty Šárovcovy, který předznamenal cosi ze zásadního umělcova období 1894 – 1895.

O prázdninách r. 1894 namaloval u své chalupy jeden z nejvýznamnějších a do té doby největší obraz, Podmrak. Obraz zachycuje jednoduchý motiv zelené louky s cestou, celý laděný kvůli podmračené obloze, která tvoří velkou část obrazu, do šeda. V dáli na okraji cesty sedí žena s odloženými hráběmi, což dodává obrazu sociální rozměr. Obraz byl zakoupen mecenášem Hlávkou a dostal se na Exposition Universelle v roce 1900 v Paříži, kde byl oceněn zlatou medailí. Ze stejného prostředí, doby a stejné velikosti pochází i Frantova náladička, což je čistá krajina s obilným polem a dalekým průhledem, Kaván k ní v časopisu Niva publikoval báseň „Náladička“. O důležitosti tohoto obrazu svědčí i to, že Kaván vytvořil několik variací na stejné téma. Na podzim maluje v jižních Čechách vypuštěné rybníky (Vypuštěný malý Tisý a Na prázdném rybníce) tématem se poněkud sice odklonil od Chittussiho, ale kompozičně u něho zůstává.

V r. 1895 přinesli do Čech nový pohled na krajinomalbu skotští krajináři v čele s Robertem Macaulayem Stevensonem svojí výstavou v Krasoumné jednotě (jejich vliv je zmiňován především u Slavíčka a Hudečka). V létě Kaván znovu hledal Chittussiho krajinu a jel do Železných hor, kde navštívil i malířovo rodiště Ronov nad Doubravou. Odtud pochází především dva rozměrnější obrazy Na Zlatém potoce pod Železnými horami a Železné hory – na potoce Třemošnickém, což jsou oba obrazy s důležitým prvkem potoka a propracovanou kompozicí. Na ně ještě téhož léta navázal Chalupami v Roudnici v Podkrkonoší. Téhož roku vyšel Manifest české moderny, který vyzývá k zachycování vnitřní pravdy a ne fotografické pravdy vnější. Kaván v této době prožívá vnitřní rozpolcenost, kdy se v jeho realistické malbě objevují snahy o zachycení subjektivního pohledu. Nastává patrně jeho vnitřně nejtěžší období usilovného hledání krajiny i sebe sama. Ještě se vrátil do Krkonoš, kde vytvořil několik větších pláten. V září odjel na Třeboňsko, kde deštivé počasí, teskná krajina a podle Holuba „vždy neklidná“ přítomnost Otakara Lebedy daly vzniknout obrazům, které byly kriticky přijaty jak Mařákem (který v nich viděl vliv "dekadence"), tak Kavánovými spolužáky. To nesl sám k sobě velmi kritický a únavou přepracovaný Kaván velmi těžce a pod vlivem dalších okolností se rozhodl z Akademie vystoupit.

2. polovina 90. let 19. století
Kavánův odklon od realismu a následný odchod z Akademie byl umělecky ovlivněn skupinou kolem Moderní revue (vznikla v r. 1894), která mu byla svým symbolisticko-dekadentním programem blízká, na druhé straně mu nebylo blízké aristokratické pojetí života, které bylo hlásáno symbolistou Mallarmém. Sám Kaván o svém díle v této době mluví jako o romantickém symbolismu. V srpnu r. 1896 se poprvé oženil, s Helenou Váňovou, dcerou řemeslníka z Vysokého Mýta. Přijal pozvání bývalého spolužáka Otakara Hrušky a odjel do Dobrušky, kde pracoval nějakou dobu, nicméně toto období je poznamenané častým stěhováním. Publikoval básně v Nivě a také v Rozhledech, přičemž se seznámil s vydavatelem Josefem Pelclem. O Vánocích r. 1896 poprvé vystavoval mimo školní výstavu v Umělecké besedě, zde se objevila díla z Železných hor, konkrétně z Bojanova. K. M. Čapek po výstavě označil Kavána za „nejsilnějšího a nejmarkantnějšího talenta našeho krajinářství“. Náměty z Bojanova zachycoval až do roku 1897. Krajiny pojímá nekrajinářsky. Namaloval například Odtékání (K. M. Čapek označuje obraz jako impresionistický, ale v této době nedošlo k ustálení toho termínu tak, jak ho chápeme dnes), Chátrání, Klekání a Milosrdenství přetrvá. Po zániku Nivy v roce 1898 přispíval do Nového života vydavatele Karla Dostála-Luinova (čímž se sblížil s katolickou modernou, kde byla činná i jeho sestra Marie). Vystavoval na prvních dvou výstavách Spolku výtvarných umělců Mánes a byl přijat spíše rezervovaně.

Na druhé výstavě Mánesu předvedl obrazy z okolí Týniště nad Orlicí, kam se v roce 1898 přestěhoval (Polní koutek, dále nám dnes neznámé Ej žitko, žitko). Velmi záhy se opět přestěhoval do Blešna, odkud jezdil malovat do okolí Hradce a Pardubic, na Kozákově a Malé Skále. Důležitý námět tvoří vrby. Použil je na černobílé expresivně laděné ilustraci k básni Jana Opolského. Ilustroval také báseň „Mdlý večer“ Karla Hlaváčka vydanou při příležitosti jeho předčasné smrti. Pro jeho malbu z okolí Malé Skály je typické romantické ladění a jistý návrat k realismu. Sám se vyjádřil, že mínil požádat o návrat do Mařákovy školy, ale tento plán vzal za své kvůli profesorově smrti. Nedlouho před Mařákovou smrtí o něm ještě publikoval studii (už třetí, před tím publikoval o Slavíčkovi a Panuškovi). Za jednu z prvních prací tohoto období lze označit schematickou barevnou kresbu Příprašek. Tvorba je ovlivněna jeho návštěvou ve Vídni, kde mohl lépe studovat Corota, dost možná i Sisleye a Pissarra. Obrazy zachycují prakticky výhradně přírodní krajinu ve velkých plochách.

Návrat k realismu, zimní krajiny
Výrazný přechod v Kavánově životě znamenalo přesídlení do Železnice, kde pobýval mezi lety 1900 a 1904. Byla to doba šťastná, znamenající zlepšení existenčních podmínek (hlavně díky obchodním zásahům jeho ženy Heleny). I v uměleckém stylu dochází ke zklidnění a návratu k realismu, zcela zásadní roli potom hrají zimní krajiny (Můstek, Po ránu, Přeháňky od Tábora). V obecné kultuře se v této době prosadil pozitivní přístup S. K. Neumanna. Zlepšení existenčních podmínek umožnilo Kasvánovi přestěhovat se v roce 1904 do Vítanova, kde si pořídil vlastní domek. Ten o dva roky později prodal a odstěhoval se do Nové Vsi nad Popelkou. Do Vítanova se ale v roce 1909 vrátil a zůstal tam až do roku 1922. Z tohoto období kvalita obrazů kolísá. Maluje často Chrudimku (Chrudimka pod sněhem). Mezi zásadnější malby patří Kupky u Hlinska z roku 1919. Odchod na venkov je někdy spojován s filozofií Lva Nikolajeviče Tolstého. Kavánovi v roce 1902 vyšla sbírka Tolstého povídek přeložených do krkonošského nářečí s názvem Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František a mimoto je známa jeho obliba ruských autorů jako byl Gogol či Dostojevský. V roce 1909 se v soukromé korespondenci pochvalně vyjádřil o dílech mladých umělců Kubína, Špály a Filly a zároveň vyjadřuje obavu o svoji uměleckou budoucnost v kontextu moderního umění, což mohl být další důvod k životu v ústraní. V roce 1922 se přestěhoval do Libuně, ale tamější prostředí nebylo vhodné pro jeho nemocnou ženu Helenu. V roce 1923 měl výstavu v Hlinsku pod patronací kronikáře Karla Václava Adámka. V roce 1925 se přestěhoval do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho žena. K hlavním obrazům konce 20. let patří Cesta k zapadlému malíři (dnes neznámá) a Přesýpání nálad.

Závěr života (30. léta)
Na přelomu desetiletí proběhla výstava Julia Mařáka a jeho školy, Kaván se oženil s Pavlou Šírovou, vdovou po Janu Šírovi. Poměrně důležitý byl také Kavánův vstup do Jednoty umělců výtvarných, to bylo dáno tím, že zatímco Jednota zastávala tradiční hodnoty, v Mánesu se začalo prosazovat moderní umění. Dne 19. května 1931 se stal řádným členem České akademie věd a umění. V ústraní žijící, málem zapomenutý Kaván se na sklonku svého života začal těšil narůstající oblibě, ale zároveň toto období bylo poznamenáno úbytkem jeho fyzických sil, což mělo za následek vytváření menších, jednodušších a lehce napodobitelných obrazů. Podruhé se přestěhoval do Libuně, kde měl konstantní přísun objednávek, většinou obstarávaných jeho druhou ženou. Jeden z jeho posledních obrazů jsou Malé Krkonoše, který namaloval po zabrání Sudet a vytvoření protektorátu.

„Kaván osnoval ve vlastním pokolení základy realismu, byl v prvé době tvůrcem toho, co nazývá Mádl podobiznou českého kraje. Dovedl strhnout tímto směrem nejen povolnější povahy nebo menší talenty, ale i Otakara Lebedu, jak to dosvědčuje Mádl a upoutat, byť i načas v nejistých začátcích, také Antonína Slavíčka… Patří svým dílem českému malířství a vykonal v něm v rámci svého pokolení i pro tradici české krajiny podstatný kus práce“ (Dr. Fr. Kovárna)

Kaván František - významná díla

Některá díla: Kunětické ráno v zimě, Z okna mojí chalupy ve Svobod. Hamrech, Rozkvetlá louka u Lohotky, Rozlitá Chrudimka, Českorajská vyhlídka, Kotel a Krkonoš z Dol. Benecka, Železnické porosty za Střeleckou Hůrou, Tání u Vítanova, Rozkvétající vřes na Křížlické skalce, Na okraji lesa v květnu, Přesýpání nálad, Trosky, Večer v Podkrkonoší, Cesta k zapadlému malíři (Svobod. Hamry), Poprašek u Ponikelského potoka, Naše sousedství ve Vítanově, Paseka s krušinkou u Železnice, Otec s bratrem sečou ve Vrších, Abys úrody zemské dáti a zachovati ráčil, Krajina v modrém (akvarel 1895), Nálada krkonošská, Pod Obůrkou v Železnici (1900), Na Vítanci (tempera 1919), Hradec Králové od Rybáren (1932), Milosrdenství přetrvává, Bouře v krajině (vesměs z doby „symbolické“).

Kaván František - výstavy

Výstavy: Souborná v Hlinsku 1923 (203 prací), výstava severních Čech v Mladé Boleslavi r. 1927 (34 obrazů), první samostatná výstava v Rubešově galerii v lednu v r. 1931, Julius Mařák a jeho škola (Jednota umělců výtvarných v Praze v dubnu a květnu 1929, 15 obrazů), na 64. výstavě Jednoty umělců výtvarných v Praze v listopadu 1936 a týž soubor v Hradci Králové v r. 1932 (132 obrazů), 89. Výstava Jednoty umělců výtvarných v Praze v listopadu 1936 (110 obr.), Jubil. soubor Mistra Františka Kavána v Lomnici nad Popelkou v prosinci r. 1946.

Zdroj: Prokop Toman, Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ivo Železný, 2000, wikipedie.cz