Slavíček Antonín (1870–1910)

Slavíček Antonín (Praha 16. 5. 1870 – Praha 1. 2. 1910)

Antonín Slavíček byl malíř – krajinář, nejvýznamnější Mařákův žák, vrcholný představitel českého umění kolem r. 1900. Vyšel z odkazu náladového realismu, ale už r. 1898 začal tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu.

Antonín Slavíček se narodil se jako čtvrté dítě v rodině. Jeho otec byl správce vysokých škol technických. Slavíčkův starší bratr, talentovaný malíř, byl jeho velkým vzorem, brzy však zemřel. Když záhy po smrti bratra zemřela Slavíčkovi i matka, staraly se o něho jeho dvě sestry. Slavíček už jako malý velmi dobře kreslil, podílel se na vydávání školního časopisu. Učitelem mu byl historický malíř Emil J. Lauffer. Během studií na reálném gymnáziu, které navštěvoval v letech 1881–1885 se rozhodl, že se stane malířem. V 16letech gymnaziální studia přerušil a s podporou svého strýce, odešel na krátký čas do Mnichova, kde zřejmě zamýšlel studovat na tamní akademii. To se ale nestalo, Slavíček se vrátil zpět do Prahy. V letech 1887–1899 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Julia Mařáka. Společně s Václavem Březinou, Josefem Holubem, Františkem Kavánem a dalšími malíři se tak stal žákem Mařákovy školy, patřil mezi Mařákovy oblíbence a už za dob svých studií byl pokládán za jednu z největších nadějí školy a Mářák jej považoval za svého nástupce. Studia však několikrát přerušil. V r. 1888 odešel jako novic do kláštera Benediktinů v Rajhradu na Moravě, kde se připravoval k maturitě. Ze školy ale odešel, pracoval nějaký čas samostatně a později se znovu vrátil na Akademii. V r. 1893 poprvé vystavoval své krajinomalby na výstavě Umělecké besedy. Pro počátek Slavíčkovy tvorby je typický vliv jeho učitele Mařáka a také Antonína Chittussiho, skrze jehož dílo se zčásti inspiroval francouzskými impresionistickými malíři z Barbizonu. V době Slavíčkova studia nastoupil jako profesor na pražskou Akademii Vojtěch Hynais. Slavíček se spřátelil s Hynaisovým žákem, malířem Josefem Schusserem, se kterým se seznámil patrně při svém pobytu v Mnichově. Jeho vliv je patrný v projasněnosti a světelné barevnosti Slavíčkových prací z 90. let, kdy také vznikl obraz Studie kosatců (1893), který je považován na přelomový a předznamenávající další směr Slavíčkovy tvorby několika následujících let.

Po skončení studií na Akademii, hledal Slavíček vlastní vyjádření. Opustil Mařákův realismus, svůj styl našel v impresionismu. Sám to však často odmítal, nechtěl být zařazován do žádného směru. Slavíček dbal na svou individualitu – v jeho obrazech se objevují typické "slavíčkovské" prvky, části shodné s impresionismem, ale i detaily, které by představitel tohoto směru použil jen stěží. Stal se mistrem v zobrazení krás české krajiny v proměnlivých přírodních náladách. Podněcovaly Slavíčkovu snahu zachytit velikost přírody barevnými skvrnami, které používal ve svém díle od r. 1898. Od r. 1898 byl Slavíček členem SVU Mánes. Když v r. 1899 zemřel profesor Julius Mařák, byl dočasně pověřen vedením ateliéru, ucházel se o profesuru, ale nebyl přijat. Na místo Mařáka byl dosazen Rudolf von Ottenfeld a později byla krajinářská speciálka na pražské Akademii zrušena. Slavíček byl zklamán a rozladěn, stáhl se z akademického života a odešel na venkov, kde hledal inspiraci pro svá díla, zejména v okolí Okoře, ve Hvězdě, Veltrusech (Večer v Okoři, Na potoce, 1899), kam zajížděl za studií se speciálkou Julia Mařáka, ale v této době především v Hostišově na Táborsku v oblasti zvané Česká Sibiř, kam jezdil za spisovatelem Janem Herbenem (Pohorská vesnice, Hoštovský rybník) a v Kameničkách u Hlinska, kde s rodinou v letech 1903–1905 bydlel. Krajinu Vysočiny chtěl poznat po přečtení románu Karla Václava Raise Západ. Přes sedmdesát obrazů, které Slavíček v Kameničkách vytvořil, je považováno za vrchol jeho díla. Svými obrazy chtěl zachytit atmosféru a ráz venkova, malebnou českou krajinu i chalupy a zobrazit tvrdý život lidí na venkově, který se mu jevil jako mnohem opravdovější než život ve městě. Do Kameniček za ním dojížděli jeho známí, např. malíři Bohuslav Dvořák, Otakar Nejedlý, Herbert Masaryk. Některé jeho obrazy vznikly i ve středočeském Štolmíři, odkud pocházela Slavíčkova manželka.  V r. 1907 odejel přes Norimberk a Štrasburk do Paříže a přes Brusel se vrátil zpět. Slavíček se do Prahy vracel s novou tvůrčí energií a inspirací. Zúčastnil se konkurzu na výzdobu pavilonu hlavního města Prahy na výstavě k 60letému jubileu panování císaře Františka Josefa I. Od r. 1905 se stala další Slavíčkovou inspirací Praha (např. Mariánské náměstí, 1906). Maloval jak její starobylé kouty (Kaprova ulice před asanací, Ze staré Prahy I a II, 1908), tak současný život na starých tržištích (Uhelný trh, Ovocný trh, Mikulášský trh na Staroměstském náměstí) a široké panorama města – dvě monumentální plátna s pohledy na Prahu od Ládví a z Letné. Po dokončení náročné práce na těchto obrazech odjel v r. 1908 malovat venkovské krajiny do Hostišova. Od konce r. 1908 začal pracovat na obrazech Svatovítské katedrály v Praze. Zůstaly však nedokončeny. V r. 1909 Slavíček doprovázel nemocnou manželkou na léčení do Dubrovníku, tam si zlomil ruku a když už se mu ruka zahojila, odjel na pozvání do Německé (dnešní České) Rybné, kde ho stihla mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Zotavoval se pomalu, začal malovat levou rukou drobná zátiší, ale nakonec si sám vzal život. Zemřel v Praze 1. 2. 1910, pochován je na Olšanských hřbitovech. Na domku na Volákově gruntu, kde Slavíček pobýval a kde vznikl obraz U nás v Kameničkách byla odhalena pamětní deska, kterou navrhl a zhotovil Josef Přibyl z Hlinska.

Slavíček byl ženat s Bohumilou Brynychovou. Jeho žena byla sirotkem z bohatého statku ze Štolmíře u Českého Brodu. Díky záruce Julia Mařáka, který ujistil poručníky, že je Slavíček výborným malířem a je schopen rodinu uživit, se s ní mohl oženit. Díky bohatství své ženy se Slavíček nemusel starat o finance a mohl se soustředit na svou tvorbu. Slavíček měl se svou ženou 3 děti: Evu, Jiřího a Jana. Jiří se stal filmovým střihačem a režisérem, Jan známým malířem, dcera Eva se provdala za legionářského spisovatele a básníka Rudolfa Medka, narodili se jim 2 synové – Mikuláš, pozdější významný malíř a Ivan, pozdější politik. Po Slavíčkově smrti se jeho manželka provdala za malíře a Slavíčkova žáka Herberta Masaryka, syna prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Herbert Masaryk zemřel v r. 1915 v uprchlickém táboře v Haliči na tyfus.

Významným přítelem Antonína Slavíčka byl mecenáš a sběratel umění August Švagrovský, rodák z Roudnice nad Labem. Seznámili se v roce 1903. Podstatnou část své sbírky včetně řady Slavíčkových obrazů věnoval Švagrovský rodnému městu a dnes jsou v majetku roudnické galerie.

zdroj: Prokop Toman, Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ivo Źelezný, 2000, sophisticagallery.cz, Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia Praha, 1975