Blažíček Oldřich (1887–1953)

Blažíček Oldřich (Slavkovice 5. 1. 1887 – Praha 3. 5. 1953)

Oldřich Blažíček, český malíř, představitel moderní krajinomalby, byl velmi plodným umělcem, po celou dobu své tvůrčí práce zůstal věren svému realisticky-impresionistickému zobrazení krajiny a od tohoto pojení se během svého malířského vývoje neodpoutal. V malířské tvorbě se často vracel na Vysočinu, Valašsko, do Železných hor, na Hanou a Čáslavsko. Nebyl jen svrchovaným malířem-krajinářem své rodné Vysočiny, ale proslavil se také malbou chrámových interiérů.

Pocházel z velmi skromných poměrů. Jeho otec Vincenc Blažíček byl venkovský krejčí a podruh. Rodina se několikrát stěhovala, až se nakonec usadila v Rožné. Tato vesnice se Blažíčkovi stala celoživotní inspirací. Blažíček kreslil už od útlého věku, během studií na měšťanské škole vypomáhal bratrovi Vincencovi v jeho malířské a natěračské firmě v Horní Bobrové. U svého bratra se také vyučil malířem pokojů. Jako tovaryš odešel do Prahy za prací. Po dlouhém hledání našel místo ve velké a známé malířské dílně Říhovský u Modré hvězdy. Tady se poprvé sešel s pozdějšími spolužáky na uměleckoprůmyslové škole, s Františkem Holanem, Josefem Sejpkou a bulharem Štefanem Badjovem, který se později stal profesorem sofijské akademie. Blažíček ve svém volnu chodil po okolí Bobrové a maloval místní krajinu. O jeho malířském umu se dozvěděl hrabě Gudenus z Velkého Meziříčí, který už dříve poznal Blažíčka při výzdobě interiérů v zámku. S jeho doporučením a finanční s pomocí se dostal na vytoužená studia. Nejprve studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Emauela Dítěte a později Karla Vítězslava Maška, kde se setkal s Janem Zrzavým, Josefem Ladou a dalšími. Blažíček navštěvoval také speciálky Jana Preislera a Otakara Ladislava Šalouna, u Jakuba Schikanedera absolvoval krajinomalbu při cvičeních v plenéru. Na umělecké škole studoval do r. 1909, poté ve studiích pokračoval na pražské Akademii u profesora Hanuše Schwaigera. Na  jeho doporučení Blažíček zaměřil svou pozornost k malbě interiérů. V prvním ročníku získal Blažíček za první cenu na výstavě Akademie stipendium a na radu přítele Jana Štursy odjel do Dalmácie. V r. 1910 navštívil kostel sv. Vlaha v Dubrovníku, který se stal počátkem jeho zobrazování kostelních interiérů (katedrály sv. Víta, barokní architektury v interiéru kostela sv. Mikuláše na Starém Městě). Na Akademii se seznámil s řadou kolegů, kteří se později stali symboly českého umění. Byl to například Otto Gutfreund, Jan Štursa, Rudolf Kremlička, Josef Čapek a řada dalších. V r. 1912 se zúčastnil malby v plenéru na Valašku a ve Štramberku, z níž si přivezl celou řadu studií. V r. 1914 se Blažíček oženil s Boženou Rejskou a narodil se jim syn Oldřich, který se později stal historikem umění.

Díky svému umění se Blažíček postupně stal význačnou osobností společenského života. Jeho kariéru však přerušila 1. světová válka. Blažíček nejprve narukoval v r. 1915 do Brna, později byl několikrát převelen (do Vídně, Innsbruku, Halle) a v r. 1917 byl z armády propuštěn. Po návratu do Prahy byl spolu s dalšími malíři byl pověřen restaurováním Chrámu sv. Mikuláše. V této době se začal opět vracet do Železných hor a na Vysočinu, kde se zabýval převážně krajinomalbou. V r. 1921 se Blažíček  stal profesorem kreslení a malby na Vysoké škole architektury ČVUT, kde působil až do r. 1939, kdy musel se zdravotních důvodů odejít. Stále pilně maloval a jeho malířské dílo se setkávalo s velkým zájmem. V r. 1928 si nechal podle návrhu arch. Jaroslava Rösslera postavil v Praze Dejvicích na Hauspaulce vilu se zahradou. Toho místo se stalo nejen jeho klidným domovem, ale i místem k tvorbě. V r.1931 Blažíček znovu objevil slovenskou krajinu. Navštěvoval východní Slovensko, maloval mj. v Malé Fatře, v Nízkých Tatrách, na Podkarpatské Rusi (Saldoboš,1931), v okolí Vernáru. Nacházel tady zajímavou horskou přírodu, uchvátil ho krásný, ale velmi chudý kraj s horskými vesničkami. Odlišná barevnost kajiny se stala Blažíčkovou inspirací pro specifickou barvu těchto obrazů. V r. 1936 Blažíček obdržel za svoje celoživotní dílo cenu z Fondu Josefa Mánesa. Při práci na svém posledním obraze Kvetoucí jabloň, který maloval na své zahradě, se nachladl a 3. 5. 1953 zemřel na nerozpoznaný zápal plic. Své vzpomínky sepsal v knize Mládí na Vysočině.

Ve své tvorbě se Blažíček zajímal jak o předjarní a zimní krajinu, tak o letní prosluněné dny, kde světelné reakce vyjadřoval ve skvrnách, nikoli ale ledabyle. Na rozdíl od impresionistů míchal barvu na paletě, a tu pak nanášel rychlými tahy štětce. Maloval v plenéru přesně to, co viděl: stromy, řeku, plaňkové ploty, krajina i lidé jsou součástí pevného řádu. Blažíčkovy obrazy jsou charakteristické i tím, že do nich často umísťoval stafáž. Lidi zobrazoval při práci i v každodenní realitě (Sklizeň, 1949). Podstatnou část Blažíčkovy tvorby zaujímají také chrámové interiéry. Svá díla vystavoval doma – na výstavách spolků Mánes a Jednoty umělců výtvarných, jehož byl dlouholetým předsedou, tak i v zahraničí. Už v roce 1913 se účastnil výstav Jednoty umělců výtvarných v Poznani a Lublani, poté následovala řada dalších. Nejvýznačnějších ocenění dosáhly jeho obrazy na výstavě v Paříži (1921) a na mezinárodních výstavách Carneggiova institutu ve Spojených státech. Mezi jedno nejznámější obrazy patří např. Chrám sv. Víta v zimě (1910), Interiér sv. Víta (1911), Interiér kostela sv. Mikuláše na Starém Městě (1911), Tání na Štramberku (1912), San Vitale v Ravenně (1913), Večer na Rujaně (1921), Ženci (1929), Zima na Slavíkově (1926), Dřevěný kostel v Kežmarku (1936), Pivoňky (1937), Slovenská náves (1937) a další.

Blažíček nepatřil k avantgardě, ale jeho obrazy jsou zastoupeny ve význačných sbírkách umění a jsou hojně vyhledávány i nyní.

Zdroj: wikipedie.cz, Tomeš Josef a kol., Český biografický slovník XX. století, Praha, Litomyšl Paseka, 1999, Vošahlíková Pavla a spol. Biografický slovnk českých zemí, Praha Libri, 2006, informační systém abART, Šolc Petr, Krajinářské dílo Oldřicha Blažíčka, Masarykova univerzita, Brno, bakalářská práce, 2009, Prokop Toman, Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ivo Železný, 2000.