Sklenář Zdeněk (1910–1986)

Sklenář Zdeněk (Leština 15. 4. 1910 – Praha 19. 4. 1986)

Zdeněk Sklenář je významný český malíř, grafik a typograf. Jako grafik byl ovlivněn Janem Zrzavým a Amedeo Modiglianim, později zejména surrealismem. Věnoval se malbě, volné i užité grafice (litografie, suchá jehla) a ilustraci. V prvních dílech se inspiroval poezií nočního města a divadelním prostředím, dílem G. Arcimbolda a rudolfínským manýrismem, secesním uměním a později orientální kaligrafií. Ve 40. letech se jeho tvorba rozvíjela na pomezí surrealismu. Na Sklenářovo dílo měla velký vliv jeho cesta do Číny v r. 1955, kde jej zaujaly principy východoasijské kaligrafie. Čínské písmo pak v 60. letech vystřídala písmena latinské abecedy, k nimž v jeho obrazech přibývaly i další motivy (portréty, krajiny, zátíší) prolínající se opět s vlivy G. Arcimbolda. Patrné byly tvůrčí impulsy informelní a skripturální malby. Sklenář významně ovlivnil celou generaci svých žáků.

Zdeněk Sklenář se narodil v Leštině u Zábřehu jako první ze tří synů učitele Jana Sklenáře a Boženy Sklenářové, rozené Hájkové. V r. 1916 začal chodit do obecné školy v Leštině. Zájem o výtvarné umění v něm probudila kniha Mikoláš Aleš dětem, kterou dostal v r. 1920. Po ukončení obecné školy nastoupil Sklenář na gymnázium v Zábřehu. Zde ale absolvoval pouze jeden rok. Pro neshody s profesorem kreslení přestoupil na reálku do Šumperka, kde profesor Josef Fuka objevil jeho výtvarný talent. Na reálce v Šumperku maturoval v r. 1929. S moderním uměním se poprvé setkal až těsně před maturitou, když si koupil první číslo aventinské revue Musaion, věnované převážně dílu Jana Zrzavého. V Lidových novinách upoutaly jeho pozornost kresby V. H. Brunnera, Z. Kratochvíla, Hugo Boettingera (dr. Desideria) a J. Lady. Právě tehdy se pevně rozhodl, že se stane moderním malířem. S tímto jeho rozhodnutím však nesouhlasil jeho otec. Vymínil si tedy alespoň profesuru kreslení. Po neúspěšné přijímací zkoušce na Akademii u prof. Nechleby byl přijat na Státní uměleckoprůmyslovou školu k prof. Hofbauerovi. Mezi jeho spolužáky patřili např. Josef Brož, Miroslav Mlíčko, Dezider Milly a Karel Šourek. V této době se také seznámil s Jiřím Trnkou. Společně s ním a s Vojmírem Vokolkem bydlel několik let střídavě ve Valentinské ulici a  v Bubenči. Vojmír Vokolek, pocházející z pardubické tiskařské rodiny Sklenáře zasvětil do typologie a probudil v něm lásku ke krásné knize, která se stala později jednou z hlavních náplní Sklenářovy tvůrčí práce. Prostřednictvím Vokolka se Sklenář začal zajímat také o moderní francouzskou literaturu a poezii. Po příchodu do Prahy udělaly na Sklenáře největší dojem výstavy v Aventinské mansardě. Zde poprvé uviděl díla Josefa Šímy, Jana Zrzavého, Františka Muziky, Václava Špály, Aloise Wachsmanna a mnoha jiných moderně orientovaných umělců. Tito autoři se dle Sklenářových slov nejvíce podíleli na formování jeho celoživotního názoru na malířství. Sklenář měl to štěstí, že přišel do Prahy v době neobyčejně bohaté výstavní činnosti, která se neomezovala jen na českou výtvarnou produkci. Na výstavě Poesie 1932 viděl bohatý výběr ze současné československé i zahraniční imaginativně orientované a surrealistické tvorby, která ho poznamenala na celý život. Na dvou těchto výstav také poprvé spatřil obrazy Maxe Ernsta, jenž se o patnáct let později stal jedním z duchovních otců Sklenářovy malby.

V r. 1932 vznikly první Sklenářovy olejomalby (první dva roky se v Hofbauerově ateliéru jen kreslilo). Zcela zásadní vliv na pozdější Sklenářovu výtvarnou orientaci měly dvoudílné Münsterbergovy Chinesische Kunstgeschichte, bohaté obrazové a textové kompendium, které si Sklenář koupil na radu Karla Šourka. Do tohoto období spadá i Sklenářovo okouzlení čínským uměním, přestože se naplno projevilo až v 50. letech. Kvůli přípravě na profesuru kreslení se Sklenář zapsal na Karlově univerzitě na pedagogiku a na technice na deskriptivní geometrii, na filozofické fakultě navštěvoval přednášky F. X. Šaldy. Ve třicátých letech se také formoval jeho hluboký vztah k poezii. Pravidelně navštěvoval Osvobozené divadlo, později Burianovo Déčko, stal se členem vysokoškolského tanečního klubu. Na výstavě v Krásné jizbě Družstevní práce poznal tvorbu pozdějšího přítele Františka Tichého, prostřednictvím Jiřího Trnky se seznámil s Josefem Skupou. Sklenářův slibný rozběh k vlastnímu výrazu byl ale přerušen vyloučením ze školy a nástupem vojenské služby.

V letech 1935–1937 Sklenář absolvoval prezenční vojenskou službu v Záložní důstojnické škole v Olomouci. Po nové přijímací zkoušce byl přijat na Státní uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru Z. Kratochvíla. Zde vznikl jeho návrh výzdoby taneční síně. V r. 1937 si v časopisu Volné směry přečetl článek dr. Nebeského o Arcimboldovi a seznámil se s třemi reprodukcemi Arcimboldových podivuhodných skládaných obrazů. Od té doby ho tento malíř nepřestával fascinovat a systematicky ho studoval.  V r. 1938 byl Sklenář mobilizován a po demobilizaci se vrátil do Prahy. 6. 2. 1939 ukončil s vyznamenáním studium ve speciálním ateliéru prof. Z. Kratochvíla pro kreslení a malbu na Státní uměleckoprůmyslové škole. Pronajal si svůj první ateliér v Ostrovní ulici, žil z peněz, které mu posílal otec, maloval barvami, jež mu dodával přítel Karel Černý. První výstavní příležitost poskytl Sklenářovi E. F. Burian, který se už od r. 1937 ve svém Déčku soustavně zveřejňoval tvorbu začínajících autorů. Sklenář si pro svůj výstavní debut v r. 1940 (výstava Mládí v D40) vybral soubor ilustrací k románu Bubu z Montparnassu od Ch. L. Phillippa, které vytvořil pro nakladatele Antonína Dědourka z Třebechovic pod Orebem. Kniha však nikdy nevyšla. Obrazy vystavil Sklenář teprve na další výstavě Mladých v Mansardě Melantricha, Sklenář byl rovněž zastoupen na výstavě Konfrontace (1941).

V r. 1940 si Sklenář najal ateliér na Smetanově nábřeží, seznámil se s Františkem Tichým, vytvořil divadelní výpravy pro večer poezie Fráni Šrámka v Umělecké besedě, Mrštíkovu Maryšu a Kleistův Rozbitý džbán v Národním divadle. V r. 1942 nakladatel A. Dědourek vydal Erbenovu Kytici s 12 Sklenářovými ilustracemi, v r. 1943 vznikly ilustrace k Máchovu Máji. Po účasti na výstavě Hosté Mánesa se Sklenář stal jako druhý po Antonínu Slavíčkovi členem SVU Mánes po první výstavě. V r. 1944 byl za obraz Zátiší s lahvemi až do 5. 5. 1945 totálně nasazen v architektonickém ateliéru Kropáček a Koželka. Společně s ním tam pracovali např. Jan Bauch, František Gross a Josef Liesler. V r. 1944 se oženil s Miloslavou Chmelovou ze známé uměnímilovné rodiny.

V r. 1945 nastoupil Sklenář místo asistenta u prof. Muziky na Státní uměleckoprůmyslové škole ve speciálním ateliéru knižní grafiky a písma. Asistentem byl až do r. 1950, kdy byl v důsledku represivních opatření nucen ateliér opustit. V r. 1946 se konala Sklenářova první samostatná výstava v Topičově salonu. Paul Eluard a Josef Šíma zde vybrali obrazy pro chystanou výstavu Jeune peinture tchécoslovaque 1938–1946 v galerii La Boëtie. Tato výstava putovala do Bruselu, Antverp a Lutychu. Pod dojmem z pařížské cesty Sklenář namaloval mimo jiné např. obraz Pohled z Delacroixova ateliéru. Sklenář během svého života podnikl mnoho pracovních cest, během kterých navštívil nespočet zemí. Byl několikrát v Paříži, podíval se do Švýcarska, na Slovensko, navštívil i Čínu, podíval se do Holandska, podnikl studijní cestu do Itálie, navštívil Vídeň, Anglii, Německo, Maďarsko, Belgii, Indii a dokonce i ostrov Rujana. V r. 1949 se Sklenář stal členem Svazu českých výtvarných umělců. Po nuceném odchodu z VŠUP, v letech 1950–1954, úzce spolupracoval se Státním židovským muzeem. V r. 1955 odjel jako hlavní grafik putovní výstavy československé kultury na tříměsíční pobyt do Číny. Zde se setkal s významnými představiteli čínské kulturní elity. V r. 1959 mu byla udělena zlatá medaile na knižním veletrhu v Lipsku za grafickou úpravu knihy Karla Hetteše Czechoslovak Glass a stříbrná medaile za grafickou úpravu Goethova Fausta s Delacroixovými ilustracemi a Ovidiových proměn s ilustracemi P. Picassa. V r. 1960 se stal členem tvůrčí skupiny Bilance při Umělecké besedě. V r. 1961 vyšly v Mladé frontě Milostné povídky staré Číny s šesti celostrannými barevnými a šesti černobílými ilustracemi.

V r. 1963 se Zdeněk Sklenář stal členem Hollara. O rok později se prezentoval na výstavě Imaginativní malířství 1930–1950 v Hluboké nad Vltavou a byl poprvé zařazen do vývojového kontextu českého moderního umění. V r. 1965 sklenář obdržel cenu Marie Majerové a zlatou medaile IBA v Lipsku za ilustrace k Petiškovým Starým řeckým bájím a pověstem. V r. 1968 nastoupil nejdříve jako odborný asistent a později profesor na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Ve stejném roce je mu uděleno Čestné uznání Ministerstva kultury ČSSR za spolupráci na Expo 67 v Montrealu. V r. 1970, po smrti Jiřího Trnky a odchodu Karla Svolinského do důchodu, byl jmenován vedoucím sloučených ateliérů ilustrace a užité grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jeho asistentem se stal Jiří Anderle. Sklenář byl studenty ctěn a milován jako charismatický pedagog s příkladnou osobní a uměleckou zodpovědností. V témže roce nastupil také  do funkce vedoucího katedry malby, grafiky, kresleného a loutkového filmu na VŠUP. V r. 1971 Sklenář obdržel zlatou medaili na Biennale Internazionale d’Arte ve Florencii za obrazy s čínskou tématikou. 30. listopadu 1973 byl za celoživotní tvorbu v oboru ilustrace, grafiky a malby oceněn titulem zasloužilý umělec. V r. 1976 odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a začal pracoval na textech své knihy Vzpomínání. V r. 1980 se Zdeněk Sklenář rozhodl uzavřít své malířské dílo. Zemřel v Praze dne 19. 4. 1986.

zdroj: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002 (Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, 2002), Zdeněk Sklenář 1910–1986 (Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, 2010), František Šmejkal Zdeněk Sklenář (Odeon, Praha, 1984)