Pittermann–Longen Artur Emil (1885–1936)

Pittermann–Longen Emil Artur (Pardubice 29. 7. 1885 –  Benešov 24. 4. 1936)

Emil Artur Longen, vlastním jménem Emil Artur Pitterman byl český malíř, kabaretiér, dramatik, režisér, herec, scenárista, spisovatel.

Narodil  se v Pardubicích jako nejstarší ze čtyř synů v rodině notáře – právního poradce arcivévody Františka Ferdinanda d‘Este. Vystudoval gymnázium v Benešově. Byl všestranně nadaný, uměl několik světových jazyků, od mládí ho fascinovalo divadlo, měl také výtvarný talent. V patnácti letech utekl z domova ke kočovnému divadlu. Když ho vypátrali, byl svým otcem, který si pro něho představoval kariéru advokáta nebo inženýra, poslán do ústavu duševně chorých. V šestnácti letech se s rodinou definitivně rozešel. V r. 1904 se zapsal na pražskou Akademii výtvarných umění (prof. Thiele). V Praze se sblížil s bohémou, stal se jejím typickým představitelem, sdílel s ní nesmiřitelný odpor k měšťácké kultuře a životnímu stylu a anarchistické smýšlení. Anarchistou zůstal v podstatě po celý svůj život. Přátelil se mj. s E. E. Kischem a J. Haškem.  V r. 1906 začal vystupovat společně s Eduardem Schmidtem v prvním pražském (a vůbec prvním českém) kabaretu U Labutě Na Poříčí. V souvislosti s tím si oba zvolili pseudonymy. Z Emila Pittermanna se díky vysoké hubené postavě stal Longen a Schmidt přijal jméno Bass. Už za studií na AVU ( r. 1907) se Pittermann podílel na vytvoření avantgardní malířské skupiny Osma, jejímiž členy byli např. Emil Filla a Bohumil Kubišta. Jako malíř Pittermann inklinoval zprvu k postimpresionismu a expresionismu, později byl ovlivněn kubismem a sociálními motivy. Kromě obrazů tvořil kresby, ilustrace a karikatury do svých knih a časopisů. V této době se Pittermann považoval nejvíce za malíře, avšak z Akademie byl v r. 1908 pro kázeňské přestupky vyloučen.

Pittermann procestoval velkou část Evropy, rok strávil v Paříži. Ve Francii se úzce seznámil s novými uměleckými směry a díky působení v cirkuse se naučil dokonale ovládat tělo a mimiku. Po návratu do Čech v roce 1910 ho angažoval Karel Hašler do nového kabaretu Lucerna, kde účinkoval především ve vlastních pantomimických scénkách. V r. 1910 se oženil s herečkou Polyxenou Markovou (1891–1928). Xena se stala jeho často jeho hereckou partnerkou, přijímali pouze společná angažmá, jejich manželství bylo hereckou symbiózou. Xena Longenovi rozuměla, měla smysl pro jeho nápady, akceptovala je a dotvářela, inspirovali se i soutěžili. Ve svých vystoupeních překypovali energií, zpívali, imitovali, oba měli smysl pro ironiii a sarkasmus. 

V následujících dvaceti letech se z Longena stala výrazná osobnost pražských kabaretů, působil v Červené sedmě, Lucerně, Montmartru, Na Poříčí a Rokoku. V r. 1920 založil v Praze kabaret Bum a Revoluční scénu. V Revoluční scéně poprvé dramatizoval Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Kischovu povídku Nanebevstoupení Tonky Šibenice, kde ústřední roli hrála Longenova žena Xena. Xeniny výkony nejen této hře i např. ve hře Otroci z ní učinily jednu z nejobdivovanějších českých divadelních hvězd 20. století. Xena dosáhla toho, co se Longenovi nikdy nepodařilo - uznání a popularity ve vážném umění.  A zřejmě v tom okamžiku začalo soupeření dvou hereckých osobností. Se Xenou Longen často působil také v zahraničí; v Paříži, Lublani a Berlíně, kde měl vlastní scénu Wilde Bühne (1922). Přes Brno se vrátil do Prahy, kde v r. 1925 založil spolu s režisérem Vladimírem Gamzou soubor Sečesteal (Spojené ensembly Českého studia E. A. Longena), ale činnost tohoto souboru neměla dlouhého trvání. Poté Longen přišel do Divadla Vlasty Buriana, kde působil jako dramaturg a herec, psal pro něj i úspěšné komedie, některé byly zfilmovány a dodnes patří u publika k těm nejoblíbenějším. Longen měl na uměleckou dráhu Buriana rozhodující vliv. Pro jeho ženu však v divadle místo nebylo. Xena se odmítla odstěhovat na venkov, manželé začali žít odděleně, Xena čekala na angažmá dlouhé dva roky. Ze zklamání upadala do depresí, úlevu hledala v dávkách kokainu a morfinu. V r. 1928 spáchala sebevraždu skokem z okna. Longen se téhož roku oženil s Marii Uhlířovou, s níž měl dvě dcery. Longen také někdy vystupoval pod jménem L. Ongis.

S filmem se Longen poprvé setkal už v r. 1911, kdy společně s kameramanem Antonínem Pechem hrál hlavní role, napsal a režíroval situační komedie. Pro film začal soustavněji pracovat až na začátku třicátých let. Podle jeho divadelních her vznikly velmi úspěšné komedie (zejména s Vlastou Burianem: C. a K. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, Nezlobte dědečka, Pobočník Jeho Výsosti aj.). Sám byl autorem námětů a scénářů u více než deseti snímků (např. On a jeho sestra, Hrdinný kapitán Korkokán, Jedenácté přikázání). Jako herec se ve zvukovém filmu objevil jen dvakrát, v r. 1931 se neúspěšně pokusil i o filmovou režii. Jako novinář Pitterman–Longen přispíval svými fejetony, povídkami a články z divadelního prostředí do časopisů a novin. Ve svém monografickém románu Král komiků (1927, 1979) poprvé nazval Vlastu Buriana Králem komiků. Pitterman také napsal studii o Jaroslavu Haškovi Jaroslav Hašek (1928) a o své ženě Xeně Longenové román Herečka (1929, 1972). Své knížky doprovázel i vlastními ilustracemi.

Longen byl všestranně nadaný umělec, ale rovněž velký bohém – flámoval a holdoval alkoholu. Téměř každý den pobýval v hospodě, kde se vždy opil a dělal velké dluhy. Díky jim byl tak umělecky činný. Jeho způsob života zapříčinil i jeho smrt. E. A. Longen zemřel 24. dubna 1936 v benešovské nemocnici na perforaci žaludečního vředu. O něm a jeho ženě Xeně pojednává Sauerova a Klikova kniha Emil Artur Longen a Xena (1936).

zdroj: www.wikipedie.cz, www.radkopytlik.sweb.cz, www.csfd.cz