Akademický malíř Jiří Kovařík, plzeňský rodák, byl znám svým provokativním naturelem, bohémským stylem života, pevností charakteru a ideálů. Talent výrazného kreslíře rozpoznal jeho učitel František Koliha, jinak zdatný malíř a bytostný kolorista, a doporučil studia na pražské Akademii výtvarných umění. Tam studoval od roku 1951 zprvu ve třídě slovenského expresionisty Jána Želibského a posléze v ateliéru zkušeného všestranného Vladimíra Sychry. Předmětem jeho tvorby byla zpočátku figurální tvorba, portréty a posléze přibyly krajiny – mariny, ženské akty, alegorie s odkazy k antické kultuře a náměty se šelmami. Ač bývají jeho obrazy propracovány, nesou si v sobě citelný neklid a empatickou proměnlivost. Stylově lze jeho tvorbu vřadit do proudu tzv. magického realismu, jehož základ tkví zvláště v celosvětově známé literatuře, třebaže mocné inspirace přicházely z výtvarných podnětů i soudobé mexické malby, ale též, a především z odkazu starých kultur antiky a Středomoří vůbec.
Je nutné přitom zdůraznit, že bytostně cítil potřebu duchovního a intelektuálního zázemí a dokázal vyhledávat inspirativní osobnosti, které ho usměrňovaly v potřebném uměleckém vyzrávání. Byl to příkladně o hodně starší šaldovský kritik Bohumil Polan, z vrstevníků pak režisér Ladislav Smoček a malíř Rudolf Svatek, později Vladivoj Kotyza, výtvarný teoretik Bronislav Losenický. Jelikož miloval klasickou hudbu, zejména španělskou, tíhnul ke kytaře, a tak se mnohem později seznámil i s kytarovým virtuosem Lubomírem Brabcem, který mu hrával na vernisážích. Kovařík tak lety uzrál v nezaměnitelnou kulturní personu Plzně. V letech 1956 až 1964 žil a tvořil v ateliéru v Pražské, přičemž patriotismus mu mnohé dal a mnoho také vzal.
V šedesátých letech mnoho cestoval – šestkrát Itálie, dvakrát Řecko, dále Malta, Francie, Maroko, Tunisko, Gruzie, Arménie, Jugoslávie. Obdivoval španělskou kulturu, ale jediné, co se mu podařilo bylo při plavbě do Maroka při krátkém kotvení v Alicante políbit španělskou půdu. Tak se mu nakonec stalo Španělsko zemí nedostupnou, kam ho již úřady nepustily. Nezapomenutelné vjemy z břehů, od rybářských bójí, byly iniciačním zárodkem jeho vášně pro tuto kulturu a stvořily kód obraznosti jemu nejvlastnější vtělený později do životního díla – deseti obrazů Španělského cyklu.
O to víc na něj dopadla normalizační léta, která mu postupně všechno brala. Především osobní svobodu, ale také, a hlavně možnost obživy, tedy přístup k veřejným zakázkám. Kovařík byl všestranný výtvarník, a tak měl na počátku sedmdesátých let za sebou už několik monumentálních děl pro nádražní odbavovací haly, několik nástěnných maleb, vitráží, mozaik i knižních ilustrací. To všechno po vyloučení ze Svazu československých výtvarných umělců vzalo zasvé, a proto vzal za vděk možností účastnit se anonymních soutěží případně práce mimo Plzeň, jako příkladně v Písku nebo v kapličkách na hřbitově v Albrechticích. Zároveň se až urputně zasazoval o zachování a obnovu poškozených památek na Plzeňsku. Nebál se tepat politické nešvary, pohodlnost, šlendrián i korupci. Uměl si dělat maléry ve sféře svého oboru i na úrovni společensko-politické. Projevil aktivní odpor po srpnu 1968. Byl milován i nenáviděn. Byl svědomím města. Nikdy na kolenou…
Jiří Kovařík celoživotně usiloval o svobodný tvůrčí projev a neselhal ani v těžkých dobách let padesátých a sedmdesátých. Zažil na vlastní kůži zásah státní bezpečnosti při uzavření své pražské výstavy těsně před otevřením. Tak tomu bylo roku 1970 při otevření výstavy v pražské Galerii U Řečických z důvodů čistě politických, jelikož nesouhlasil s příchodem vojsk Varšavské smlouvy. Roku 1965 při komorní výstavě erotických kreseb v klubu Mánesa, kterou mu zahajoval známý psycholog a sexuolog Ivo Pondělíček, to naopak bylo z důvodů čistě prudérních, kdy se funkcionářům zkrátka akty zdály přespříliš erotické. Vlastně mu to dělalo i trochu popularitu, ale vzato úředně měl černý puntík a nepřejícné osazenstvo ve svazových strukturách mu to dávalo jasně najevo. Tak se roku 1983 ani neotevřela nejdříve povolená výstava v letohrádku Ostrov nad Ohří vzápětí zakázaná včetně vydání katalogu.
Po roce 1989 se angažoval při zachování a renovaci památek na Plzeňsku a návrhu podoby památníku „Díky, Ameriko!“. Vstřebával obtížně změny charakterů, překabátění někdejších rudých na modré, provázání nových mocenských struktur na staré nomenklaturní peníze. Byl otevřený, někdy snad i příliš drsný a zároveň dětinsky naivní. Hledal nové možnosti výrazu v nových jen zdánlivě svobodných podmínkách. Začal skicovat Krista a současně měl na malířském stojanu poslední podivuhodné plátno Osud-smrt s postavou španělského toreadora. A tehdy zemřel tragicky za nejasných okolností, což dává jeho pohnutému životnímu osudu vskutku symbolický punc.
Význam Kovaříkovy tvorby je dosud velmi podceněn. Patřil k nejvýraznějším frekventantům Akademie v padesátých letech, jak víme ze vzpomínek jeho vrstevníků, třeba Theodora Pištěka, kdy preciznost Kovaříkových kreseb byla dávána za vzor k nelibosti spolužáků. Nadčasový význam Kovaříkova umění spočívá v nebývalé slohové jednotě, okruhu věčných témat a zakotvení v prověřených hodnotách naší civilizace a kultury. Nejlépe to vystihují slova profesora Františka Dvořáka, jimiž byla v roce 2012 otevřena retrospektivní výstava Jiřího Kovaříka v Galerii města Plzně.
„Jiřímu Kovaříkovi vděčí naše výtvarná kultura za originální orientaci od akčního umění k tvorbě spojené se životem duchovní formou, jakou člověk naší doby potřebuje ve svém prudkém běhu života. Jeho obrazy jsou zcela odlišné ode všeho, co se dnes maluje a vystavuje, hovoří z nich po dlouhé době zase vnitřní has tvůrce a jsou neseny skutečným vnitřním úžasem schopným tvořit díla, která říkají: jsem skutečnost a víc než skutečnost, jsem z přirozené krásy, a přece jsem něco mnohem víc stojím před tebou, a přece ti utíkám… Z obrazů Jiřího Kovaříka k nám hovoří budoucnost malby“.
Zdroj:
Michael Zachař, Jiří Kovařík Zatracený génius, Praha 2025, s. 6–16, kráceno a upraveno
