František Ropek (Hrušová 26. 5. 1901 – Desná 15. 7. 1952) byl malíř, mj. zakládající člen Svazu československých výtvarných umělců a člen Umělecké besedy. Ve svém díle se zabýval především krajinomalbou a figurální kompozicí zasazenou do krajinného prostředí, předmětem jeho zájmu byl také akt. Námětově čerpal především z okolí Litomyšle, často zachycoval běžný život na venkově. V kapli v Chotěboři realizoval nástěnné malby, je také autorem fresky umístěné ve vstupní hale pobočky České spořitelny v Litomyšli.
František Ropek se narodil jako prvorozený, ale nemanželský syn. Jeho rodiče se vzali až za 3 roky po jeho narození a krátce po svatbě se přestěhovali do Desné, kde otec Františka Ropka, povoláním kovář, zdědil po svém otci kovárnu. Postupně měli ještě 8 dětí. František Ropek se s rodiči do Desné nestěhoval, až do 14let zůstal v Hrušové, kde ho vychovávali prarodiče z matčiny strany. Po ukončení obecné školy získal první výtvarné vzdělání na Odborné škole tkalcovské v Ústí nad Orlicí. Po třech letech nastoupil do zaměstnání jako kreslič textilních vzorů v textilní továrně Perla v Ústí nad Orlicí, kde pracoval jeden rok. V r. 1922 nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru Arnošta Hofbauera, významného českého grafika. Po třech letech studium přerušil a pokračoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vratislava Nechleby, kde se zaměřil na figurální malbu. Po absolutoriu v r. 1929 odejel na studijní cestu do Francie, po návratu žil střídavě v Desné a Praze. V Desné jako svůj dočasný ateliér používal sál v hostinci u Drábků (zde mj. v r. 1935 vytvořil návrh k litomyšlské fresce). Další ateliér měl v Litomyšli a v Praze v Dejvicích, kam se stěhoval na zimní měsíce. Od konce dvacátých let maloval obrazy vyjadřující hluboký vztah k venkovskému životu i k francouzskému realismu Jeana F. Milleta. V jeho obrazech se nejčastěji objevují ženy při venkovské práci, kopání brambor, svážení sena, slámy, ale také běžné chvíle všedního dne. Často si nejprve venku takovou reálnou situaci vyfotografoval a podle ní pak maloval obraz. Na počátku třicátých let přechází Ropek od výrazně sytých barev k úsporné barevnosti. Tvar těla je tvořen především výraznou obrysovou linií.
Svá díla Ropek poprvé představil v Litomyšli na výstavě v roce 1931. V roce 1936 vyhrál bezmála půlroční studijní cestu do Itálie, kterou udílela městská rada v Praze z Nadace Aloise Turky. Itálie ho nadchla nejen uměním a historií, okouzlila ho krajina, obyvatelé i antické mýty. Ihned po návratu domů uspořádal výstavu, na které představil své práce z cest. Ropkova cesta do Itálie znamenala velký posun v jeho tvorbě, kde se začaly objevoval antické prvky (viz např. obraz Tančící dívky, kolem r. 1940). Mezi lety 1939–1942 si začal budovat v Desné nový dům. Tato stavba vznikala podle návrhu Ropkova přítele Čeňka Mužíka z Chocně. V r. 1942 byl František Ropek velmi zasažen smrtí svého bratra Stanislava. Stanislav byl soudcem u Okresního soudu v Pardubicích. Po atentátu na Heydricha byl zatčen a 10. 6. 1942 popraven v Pardubicích na Zámečku. V období 2. světové války byla Ropkova díla ovlivněna jejími útrapami, všeobecným strachem a tíživou situací (Zajatci, 1942, Poprava, 1944). V r. 1944 se Ropek přestěhoval do Prahy, ale od skončení 2. sv. války bydlel na stálo ve svém domě v Desné. Po r. 1945 vstoupil do KSČ, byl jejím aktivním členem, stal se regionálně uznávaným a váženým malířem, výzamným a vlivným politickým i veřejným činitelem. Byl činný v mnoha různých spolcích, sdruženích, výborech a organizacích, mj. pracoval jako kulturní patron v Poličce, kulturní referent v Litomyšli a v rámci této práce pořádal různé výstavy a osvětové besedy v obcích. V letech 1946–1952 působil jako ředitel Městské galerie v Litomyšli a spolu se svými kolegy se mu podařilo ji znovuobnovit a významně doplnit její sbírky. Ropek se angažoval do politického dění nejen ve výtvarném umění, ale byl také členem svazu československých spisovatelů. Po 2. světové válce začal tvořit v duchu socialistického realismu, který se inspiroval tradicemi, zvyky a minulostí, jeho vliv se v 50. letech minulého století ještě více stupňoval. V Ropkově tvorbě se začínají objevovat krom práce žen na poli i další výjevy (Budoucnost vesnice, 1950). Podobu lidu vyjadřoval s ještě větším důrazem na budovatelskou činnost. Mezi jeho přátele patřili např. B. Kopecký, B. Žufan, J. Matička, K. Holec, V. Boštík. Zemřel náhle v r. 1952. Náhrobek na jeho hrobě vytvořil jeho přítel Emil Kubíček. Za svůj život Ropek vytvořil více než 250 děl, jsou součástí sbírek Východočeské galerie v Pardubicích, Městské galerie v Litomyšli a soukromých sbírek.
František Ropek – výstavy (výběr)
První Ropkova výstava se uskutečnila v Litomyšli v r. 1931, tady svá díla představil společně s přítelem sochařem Emilem Kubíčkem. V r. 1937 v Litomyšli uspořádal svou první samostatnou výstavu, v r. 1942 rovněž v Litomyšli vystavoval společně na výstavě akad. malířů L. Vele a F. Ropka, akademického sochaře Jana Komárka a keramické malířky Lídy Flekalové. Druhá Ropkova samostatná výstava se uskutečnila v r. 1944 v Galerii J. R. Vilímek v Praze. V r. 1947 vystavoval ve Vysokém Mýtě společně s Josefem Hašem. Ropek se také zúčastňoval výstav uměleckých spolků (Umělecké besedy, Svazu československých výtvarných umělců), jeho díla byla součástí I. a II. Litomyšlského salonu (1943 a 1944) a mezi lety 1943–1951 také několika Východočeských uměleckých salonu v Poličce, kde navíc působil i v porotě. Po Ropkově smrti se jeho práce objevila na mnohých dalších výstavách, např. Litomyšl ve výtvarném umění (Litomyšl, 1959), Obrazy a plastiky výtvarných umělců Pardubického kraje (Vysoké Mýto, 1959), Mistři české krajiny (Hlinsko, 1966), Malíři Vysočiny (Pardubice, 1976), František Ropek Obrazy (Pardubice, 1984), Krása je cnost! Žena ve výtvarném umění 20. století (Vysoké Mýto, 2006), Mistři české malby (Litomyšl, 2012).
zdroj: Dita Leinveberová, Život a dílo Františka Ropka (1901–1952) (bakalářská diplomová práce), Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Pardubice 2017. – Zbyšek Malý – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2004 XIII, Ostrava 2004. – lam.cz
