Hugo Ullik (Praha 14. 5. 1838 – Praha 9. 1. 1881) byl malíř krajin a dekorací v Praze. Pocházel z rodiny úředníka okresního soudu. V letech 1854–1861 studoval na pražské Akademii u Maxe Haushofera. Žil v neutěšených finančních poměrech. V r. 1867 žádal marně o státní stipendium. V r. 1871 přesídlil do Mnichova. Zde studoval v letech 1871–1874 v krajinářské škole Eduarda Schleicha. V Mnichově žil až do r. 1877. Po návratu z Mnichova si přivydělával jako malíř divadelních dekorací v Praze, později v Plzni a Bratislavě. Zároveň vycházely jeho kresby, téměř výlučně pohledy na české hrady, v Květech a Světozoru. V r. 1891 byl zastoupen na jubilejní výstavě v Praze. Byl členem spolku sv. Lukáše, Krasoumné jednoty a Umělecké besedy. V barvě i námětu vycházel z romantické a náladové německé krajinomalby. Své pohledy na české hrady tvořil s jemnou romantikou, někdy s vystižením nálady, ať už vzduchové nebo světelné. Jindy zase maloval zákoutí pobřežní, kde zeleň lesů se střídá s modrou oblohou a průzračností vod. Smysl pro realistický detail a barevné podání je v jeho pracích zřetelnějsí něž u mnoha jeho současníků, kteří malovali krajiny převážně v ateliéru a nikoli v přírodě. Topografickými pohledy na české a moravské hrady a zámky a na siluety měst navázal Ullik na Antonína Mánesa a předcházel Julia Mařáka. Ullikovy hrady mají i dokumetární hodnotu, neboť zachycují starý stav zřícenin, zámků a hradů, jež utrpěly puristickými restauracemi na sklonku 19. století. Pro ochotnický divadelní spolek v Berouně Ullik vytvořil oponu s pohledem na město (Pohled na Beroun). Z okolí Berouna bylo i několik studií (Valdek, Bašta v Berouně aj.). Od r. 1874 cestoval z Mnichova do alpských hor, maloval akvarelem nebo gouachem krajiny (V Ramsau, Ruhpolding, Večer na jezeře aj.). Své krajinářské zkušenosti využil při pracech pro české divadlo, o čemž svědčí např. Graisův kresebný přepis Ullikovy výpravy k premiéře Smetanova Tajemství (18. 9. 1878). Do publikace Národ sobě přispěl Ullik kresbou Na Bezdězu (1880).
Ullik Hugo - Významná díla a výstavy
Již r. 1860 vystavil v Praze na jarní výstavě Krasoumné jednoty krajinu Doubí, následovaly obrazy Mühlsturzhorn v Horním Bavorsku (1861), krajina a okolí Petersburgu (1864), Bezděz (1868), Krajina na Litavce u Berouna (1869), Partie ze Schwarzbachu (1871), Mlýn na Šumavě (1874), Partie z Karlína (1875), Partie u Garsu v Dolních Rakousích (1879), Partie u Zvíkova na Vltavě (1880), Vodopád na Kochle (1881). Na jubilejní výstavě v r. 1891 byly vystaveny: Křivoklát, Střekov (1872), Staroměstské náměstí v Praze a šest různých krajinomaleb. Z dalších Ullikových vysvavovaných děl lze uvést: Alpské jezero (1864), Duby z Petersburgu (1868), Kunětická hora (1872), Konopiště (1872), Zima (1874), Říp (1874), Srnci v lese (1876), Podzim (1873). Souborná výstava Ullikových obrazů a kreseb v galerii J. R. Vilímka v únoru r. 1943 (39 prací) zhodnotila jeho zapomenuté umění. Jan Květ píše tehdy: „…Ullikovy hrady mají i dokumentární cenu, neboť zachycují starý stav zřícenin, dnes již mnohem více sešlých, i starý stav zámků a hradů, jež utrpěly puristickými restauracemi na sklonku minulého století. Po stránce ryze výtvarné spojuje v sobě Ullikovo dílo tradice romantické s počátky našeho malířského realismu“.
zdroj: Milan Dospěl, Haushoferova krajinářská škola (kat. výst.), Galerie Kroupa v Litomyšli 2016. – Prokop Toman – Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I, Praha 2000.
