Ve dnech 25. 5. – 7. 7. 2019 se v Galerii Kroupa v Litomyšli uskutečnila výstava Expresionismus a jeho vlivy v české malbě 1. poloviny 20. století.
V pomyslné chronologické řadě tematických výstav k jednotlivým charakteristickým výtvarným slohům přichází v Galerii Kroupa řada na expresionismus. Pověstně dlouhé století označované tradičně jako devatenácté začínalo ještě na vlečce pozdněbarokních či rokokových ozdob, aby přes stroze klasicistní a empirové formy dospělo přes řadu pseudoslohů až k secesi. Ta přinesla značnou rozmanitost v přístupu k tvorbě, a ačkoliv šlo o komplexní hnutí, přece posílila individualita tvůrčího přístupu a samostatnost vlastního projevu. Naturalismus a akademická klišé již nestačily osobitému vyjádření, a tak nová citlivost uvolnila zřídla duševním poryvům a pnutím – dosud reálné předmětné zobrazení začali někteří umělci transformovat do odstíněného vidění nejednou v posunuté škále barevného spektra a v hutném štětcovém rukopise vrstvené malby neučesaných tahů. Takové projevy shledáváme zejména u evropských symbolistů typu Gustava Moreaua nebo Moritze Schwida, u nás pak třeba u Maxe Pirnera či Jakuba Schikanedera.
Jedním z nejslavnějších obrazů světa je vedle Leonardovy Mony Lisy Výkřik norského malíře Edvarda Muncha. Právě ten manifestuje pregnantně onu novou citlivost a exaltovaný přístup k výtvarnému vyjádření. Exprese jako výraz duševního pohnutí prostoupila v době kolem r. 1900 nejen výtvarno, ale i hudbu, jak dosvědčují tehdy i dnes uhrančivé opery Richarda Strausse Salome a Elektra. I v našich zemích se ještě před r. 1900 náběhy expresionismu objevily, ale teprve výstava Munchových obrazů pořádaná Spolkem výtvarných umělců Mánes v Praze r. 1905 způsobila ten pravý rozruch. Celá mladá generace zůstala zasažena zcela novým pojetím obrazu jako takového a například Emil Filla to velmi působivě vyjádřil v až magickém plátně Dítě u lesa.
Přední znalec českého výtvarného změní profesor Vojtěch Lahoda v úvodu ke knize o expresionismu předeslal tezi o nejednoznačnosti vymezení tohoto termínu pro oblast výtvarné tvorby – oproti literatuře či hudbě. Jistěže nelze opomenout jisté fáze Fillovy či Čapkovy, nicméně je nelze jednoznačně označit za expresionisty. Uvádí dále myšlenku, že největšími expresionisty byli u nás častokrát umělci druhého i třetího řádu, kteří se v jisté době desátých, dvacátých i třicátých let dostali do vlivu německých expresionistů a vynikli tak něčím v našich vodách vskutku dosud nevídaným.
Domnívám se, že nemyslí třeba Hablika či Konůpka, ale jména oněch umělců minor gentium neuvádí. My si je tam ovšem dnes můžeme dosadit klíčem dovozeným řekněme od regionalismu případně nedogmatismu. Bude to procházka značně nesourodá, ale pro tento ošidný směr více než příznačná.
Michael Zachař
květen 2019
Voršilská 5
110 00 Praha 1
