Od 9. 6. 2018 do 29. 7. 2018 se uskutečnila v Galerii Kroupa v Litomyšli výstava Impresionismus a jeho přesahy v české malbě.
V již mnohaletém běhu tradičních sezónních výstav, které Galerie Kroupa pořádá vždy v době Smetanovy výtvarné Litomyšle, bylo veřejnosti představeno velké množství prvotřídních uměleckých děl vesměs z 19. a 20. století. Byla mezi nimi i díla směru, který v rozličných variantách žije dosud, přestože jeho vznik spadá do přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století – impresionismu. Název tomuto skutečně celosvětově rozšířenému výtvarnému stylu určil již na samém počátku kritik Louis Leroy, který originálním způsobem komentoval první výstavu impresionistů roku 1874. Obraz Claude Moneta Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce) – dojem z východu slunce na moři – se tak stal emblémem impresionismu vůbec. Slovo imprese čili dojem dovozuje základ směru, který vznikl jako reakce na dokonalou ateliérovou hladkou malbu se sofistikovanými kompozicemi a zlatohnědým tónem finálního laku. Cílem impresionistů byla malba v přírodě, v plenéru pod širým nebem, kdy umělec zachycuje okamžiky, změny v atmosféře, prchavé světelné jevy a barvy v přírodě. To ovšem vyžadovalo poměrně rychlý způsob práce, což usnadnil výtečný vynález – barvy v tubách. Malíř si tak tedy již nemusel připravovat a míchat barvy doma, ale zakoupil si je či objednal. Tak vznikaly i nové techniky, zejména v oblasti tempery, kde se zvláště v našich zemích rozšířil tzv. syntonos. To byla v Mnichově od roku 1893 vyráběná tempera, kterou malovali zejména Slavíček, Lebeda, Hudeček, ale též občas Honsa či Panuška. Impresionistické obrazy se vyznačují celkovým zesvětlením a projasněním, kdy základem je čistá barevná skvrna. Malba bývá zpravidla bez kontur, velkou roli hraje uplatnění optických zákonů, kdy souhra skvrn se spojí v divákově oku až při jistém odstupu od obrazu, z palety je vyloučena černá barva, maluje se briskní skicovitou technikou.
V našich zemích se impresionismus projevil s odstupem necelých dvaceti let, třebaže v názvucích jej spatřujeme již třeba v lesních interiérech Julia Mařáka z poloviny osmdesátých let. Chittussiho krajiny a Hynaisův luminismus přispěly podstatně k posílení úlohy světla a barvy v dílech tzv. Generace devadesátých let, kdy zprvu hlavně Josef Schusser a Antonín Slavíček zkoušeli přímé technické imprese. Program plenérového krajinářství sjednotil bezmála 40 frekventantů Mařákovy krajinářské školy na pražské Akademii v jednotný šik, který se až někdy kolem roku 1905 začal zásadněji štěpit na druhově odstíněné varianty. U některých posílila složka stavebná, realistická (Engelmüller), u jiných vzduchově perspektivní (Langer, Havelka), u dalších divize barevné skvrny (Bubeníček, načas i Kalvoda). Šlo zkrátka o variace impresionismu tak, jak zněl i název kdysi průkopnické výstavy pořádané někdejší Středočeskou galerií v Praze. Obliba tohoto původně revolučního uměleckého směru doznala celosvětově takové míry, že se stal i on tím hlavním terčem nových směrů a ismů. Přístupnost a smyslová opulence ovšem generativně rodila další retro vlny a nelze odsuzovat umělce, jimž tato technika vyhovovala i roku 1920 nebo 1950. Přesahy impresionismu shledáváme ostatně dodnes a je tomu tak konečně – nahlíženo s opravdu velkým časovým odstupem – u každého velkého slohu včetně gotiky, renesance či baroka.
V nynějším souboru samozřejmě nechybí velká jména jako Chittussi, Radimský, Uprka, Slavíček, Hudeček, Lebeda či Kaván, též Kuba či Blažíček, ale připomenuti jsou i autoři méně proslulí a to dílem mimořádným jako je tomu v případě Bubeníčka, Honsy, Soukupa a Vejrycha. Pro širší rozhled je dobré se seznámit s tvorbou opomíjeného Slabého nebo Tomce, představeny jsou i práce významného litomyšlského malíře Šplíchala. Bezmála 60 špičkových obrazů zpřítomňuje počátky, vrcholy i dozvuky světově významného uměleckého směru, k němuž se stále rádi vracíme.
Michael Zachař
květen 2018
