Od 11. 6. do 16. 7. 2017 proběhla výstava obrazů Klasická, historická a žánrová malba v českém malířství 19. století. Expozice představila vynikající díla známých i méně známych autorů, kteří se na území českých zemí v 18. a 19. století narodili, studovali nebo malířsky působili. K vidění byly obrazy Václava Brožíka, Jakuba Schikanedera, Josefa Navrátila, Josefa Mánesa, ale také Antonína Dvořáka, Karla Raška nebo Fanny Assenbaum.
Každé ohlédnutí za českým uměním 19. století s sebou přináší cosi nového. Zjištění nových souvislostí, objevení dlouho nezvěstného díla, připomenutí si téměř zapomenutého autora, uvědomění si pestrosti české výtvarné produkce, která byla mnohem bohatší jak co do námětů, tak do počtu jmen, která české umění 19. století vytvářela. A právě jedno takové ohlédnutí přináší i tato výstava a tento katalog. Je to ohlédnutí, jehož cílem není kánonický pohled na věc, ani chronologický průřez všemi etapami vývoje českého umění 19. století. Je to ohlédnutí se právě za onou rozmanitostí, za řadou dnes málo poznaných jmen, jejichž díla zůstávají ve stínu známých autorů, i za těmi již proslulými jmény, jejichž díla nás i dnes s odstupem mnoha a mnoha desetiletí nepřestávají okouzlovat. Ohlédnutí, které nám pomůže připomenout si i znovuobjevit krásu českého umění 19. století.
Letošní výstava českého umění 19. věku, připravená Galerií Kroupa, se nese v duchu klasické, žánrové a historické malby. Představuje především figurální práce, několik mistrovských zátiší, ale i obrazy, ve kterých hraje důležitou roli krajina, byť se o krajinomalbu ve svém pravém slova smyslu nejedná. A i některé figurální práce jsou mnohdy těžko zařaditelné do toho správného „šuplíku“, protože malířské kategorie se často natolik překrývají, že nalezení hranice oddělující například žánr od historické malby je v podstatě nemožné.
Příběh o tom, kterak se proměňovalo a vyvíjelo české umění 19. století na poli figurální malby, je příliš obsáhlý na to, aby jej dokázaly vypovědět obrazy vybrané na tuto výstavu. Můžeme mezi nimi ale najít práce, které nám snadno mohou ilustrovat, co bylo pro výtvarné umění doby jejich vzniku důležité. První kroky tak absolvujeme s malbami Ludvíka Kohla a Antonína Machka, dvou autorů, které spojuje vztah učitele a žáka, autorů, kteří stojí jako výrazné solitéry na startovací čáře českého umění 19. věku. V době, kdy vznikaly Kohlovy gotické interiéry, už vedl pražskou Akademii Josef Bergler, jehož osobnost spojuje dva významné představitele náboženské malby na naší výstavě – Františka Nadorpa a Josefa Führicha.
Samostatnou kapitolou je historická malba, v českém umění 19. století spojená především s postavou Christiana Rubena, mnichovského malíře, jehož ateliérem prošla celá generace umělců. Pro řadu z nich byly historické náměty doslova osudovou záležitostí, najdeme mezi nimi ale i takové, kteří se od historické malby odklonili a zkušeností s figurální malbou využili ve své žánrové tvorbě, protože žánr jako takový nebyl oficiální uměleckou doktrínou podporován, byl ale oblíbený mezi uměnímilovným publikem.
Jedním z těch, kteří prošli Rubenovým školením, ale věnovali se žánrové a portrétní tvorbě, byl i němčický rodák Antonín Dvořák, jehož výročí 200 let od narození si letos připomínáme. Dvořáka řadíme mezi nejvýznamnější představitele žánrové malby u nás, stejně jako Josefa Navrátila, jehož rozměrná malba ukazuje na propojení žánrové malby s vytříbenou romantickou krajinomalbou. A hovoříme-li o žánrové malbě, nelze nevzpomenout nejvýznamnější osobnost českého umění 19. století, Josefa Mánesa, jehož žánry, v tomto případě slavná Švadlenka, jsou ozdobou každé výstavy.
Opomenout nesmíme ani výrazné solitéry – generační druhy Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise či o něco staršího Gabriela von Maxe, v jejichž díle se plně odráží jejich zahraniční školení. Nechybí řada malířů nejmladší generace, autorů, jejichž tvorba ještě časově spadá do 19. století, ale která byla v době jejich uměleckého vrcholu už konfrontována s díly moderního umění. Mezi tyto autory můžeme počítat Karla Raška či Františka Thieleho, a byl by to i úděl Luďka Marolda, nebýt jeho předčasné smrti.
A pak je zde řada dalších jmen i námětů, zátiší Jenny Salmové či Antonína Weisse, drobné krajiny Augusta Piepenhagena a jeho dcery Louisy nebo veduty Ferdinanda Lepié, které dokreslují naši představu o výtvarné rozmanitosti dlouhého století. Ale to je opravdu jen stručný výčet, ani jmenování všech zastoupených autorů by nám neposkytlo plnou představu o podobě českého umění této doby. Všechny tyto obrazy i jejich příběhy nám ale ukazují jednu důležitou věc. Na českém umění 19. století je stále co poznávat a stále co objevovat. A to je pro ty, jejichž srdce bije právě pro toto století, velmi dobrá zpráva.
PhDr. Michal Šimek
květen 2017
