Julius Eduard Mařák (Litomyšl 29. 3. 1832 – Praha 8. 10. 1899) byl český malíř – krajinář, kreslíř a grafik. Umělecky i lidsky náleží k nevýraznějším středoevropským výtvarníkům – krajinářům 2. poloviny 19. století.

Mařák byl synem zámeckého protokolisty Jana Mařáka z Heřmanic u Chocně. V Litomyšli (Smetanovo náměstí čp. 100, od roku 1913 je na domě pamětní deska), kde se narodil, prožil dětská a chlapecká léta, odstěhoval se až po absolvování páté třídy gymnázia. Už během studia na gymnáziu se učil malovat u Antonína Dvořáka, který žil v nedalekých Němčicích. Mařák byl nadaný i hudebně, vzdělával se u učitele mladého B. Smetany, J. Chmelíka, ale nakonec dal přednost malířství. V letech 1852–1853 studoval na pražské Akademii u profesora Maxe Haushofera, poté se v letech 1853–1855 soukromě školil v Mnichově u profesorů Leopolda Rottmanna a Eduarda Schleicha.  K růstu Mařákova talentu přispěla vandrovní léta (2. polovina 50. let 19. století), kdy pěšky putoval po okolí Heřmanových Sejfů v Podkrkonoší, kde bydleli jeho rodiče, po Krkonoších, Broumovsku, Kladsku i po Šumavě. Pobýval také ve Vídni, kde se u mědirytce K. J. Schmidta naučil technice leptu (1858). Do Vídně se nakonec v r. 1860 na téměř 30 let přestěhoval. Působil jako ilustrátor, přispíval svými kresbami do různých vídeňských časopisů, hojně také kreslil pro české Květy a Světozor a vyučoval ve šlechtických rodinách kreslení. V roce 1869 cestoval na Balkán. V r. 1871 se oženil se svou žačkou Idou, rozenou Pfeffermanovou (1848–1908), jejich dcera Josefina Pepa Mařáková (1872–1907) byla též malířka. V letech 1872–1875 Mařák pobýval v Tyrolsku. Jako jediný krajinář se zúčastnil výzdoby Národního divadla, pro které namaloval obrazy památných míst českých dějin (Říp, Blaník, Vyšehrad atd.), a Národního muzea v Praze. Když bylo Mařákovi (zásluhou mecenáše architekta Josefa Hlávky) nabídnuto místo profesora krajinářské školy na pražské Akademii, přestěhoval se v r. 1887 do Prahy. Obnovil krajinářskou speciálku, která po smrti profesora Maxe Haushofera 20 let neexistovala a svou vynikající pedagogickou činností položil základ k české moderní krajinomalbě. Zajistil škole prestiž kvalifikovaného ústavu, v té době údajně disponujícího více talenty než vídeňská Akademie. Svými společenskými kontakty posílil ekonomické zázemí (stipendia, nákupy), umožnil studentům pravidelné cesty do plenéru. Svým citlivým až otcovským přístupem, svou tolerancí a podporou individualit vychoval celou řadu později vynikajících malířů. Jeho žáky byli mj. Antonín Slavíček, Václav Březina, František Kaván, Otakar Lebeda, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Jaroslav Panuška, Ota Bubeníček nebo Mařákova manželka Ida a dcera Josefina. R. 1893 Mařák vážně onemocněl a výzdobu Národního divadla dokončil v posledním roce života za pomoci své dcery a některých svých žáků. 

Mařák se celý život věnoval krajinomalbě. Se spolužáky Adolfem Kosárkem, Aloisem Bubákem, Bedřichem Havránkem, Hugo Ullikem a několika dalšími položili souvislé základy rormantickorealistické krajinomalby v domácím prostředí. Častým námětem jeho prací byl intimní lesní interiér. Mařák jej zachycoval romantickým, snivým způsobem. V plenéru vytvořil stovky kresebných studií. Krajinu zobrazoval v různých denních dobách i atmosférických situacích. Stylově se jeho dílo postupně posouvá od patetického romantismu k realistickému plenéru. Mařákova barevnost se pohybuje především na škále zemitých hnědí, okrů a zelení, promodelované světlem a stínem. V pozdějších pracích se projevuje rozvolňování malířského rukopisu, které v mnohém předznamenává impresionistickou tvorbu jeho žáků.

Zcela výjimečné je Mařákovo kreslířské dílo. Kresba mu byla nejen přípravou k malbě, ale také finálním výtvarným projevem. Velké proslulosti dosáhl při práci s uhlem. Už v roce 1868 vytvořil pro pařížské a mnichovské nakladatelství Goupil & Kaeser uhlem kreslené cykly Čtyři roční období a Čtyři denní doby, které se po převodu kreseb grafikem E. Willmannem do podoby rytin staly ve své době evropsky proslulé. Podobný úspěch přinesl i cyklus Lesních samot, opět kreslený uhlem a Willmannem převedený do podoby ocelorytu. Z grafických technik ovládal Mařák techniku leptu. Na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století vytvořil cyklus asi třiceti leptů intenzivně využívajících možnosti šerosvitného účinku, který tato technika nabízí. Mařákovy kresby a grafiky ještě silněji než jeho malby přesně a důsledně zachycují detaily krajiny a lesní vegetace.

Julius Mařák byl strýcem operního pěvce Otakara Mařáka, houslisty Jana Mařáka a harfistky Jarmily Mařákové-Schulzové, manželky překladatele Ivana Schulze.